Reklama
 
Blog | Pavel Klusák

100 alb roku 2007 (II)

Podruhé napříč styly, vstříc tomu, co nechci zapomenout z - nejen hudebního - roku 2007. 81. - 90. místo.

90 // COCOROSIE:
The Adventures of Ghosthorse and Stillborn (Touch & Go / Day After)

cocorosie.jpg
Nejmelodičtější
a zároveň nejhiphopovější album, jaké zatím natočily. Styl výrazný vždycky,
samotné písničky jen někdy. // Z Respektu 15/2007, text CocoRosie
v říši divů a za zrcadlem
// „Teprve když se zastavíš, někam
dojdeš," zpívají sestry v kolovrátkové Japan,
písni, která se posmívá světu levných letenek. Vlastně tak opakují heslo
Švankmajerovy filmové Alenky: „Teď musíte zavřít oči, jinak nic neuvidíte." (…)
Nahrávka zní od počátku extrovertněji než ty předchozí. Nepochybně by mohla
vyhrávat ke kolotočům na pouti – kdyby v ní už ona pouť nezněla. Úvodní píseň Rainbowarriors (Duhoví bojovníci)
je sice výzvou k čistému životu, bzinkají v ní však zvuky z počítačových her a
řehtá kobyla. Prolínají se tu různé způsoby fikce: fantazírování o tom, co
nikdy nebylo, vzpomínky na zasuté obrazy dětství, logika snu. Maluje-li si
Bianca nezřídka pod nos švihácký knír, je to ťafka všem, kteří by chtěli omylem
poslouchat „ženské umění", a ne plod osobní fantazie. // Bianca, ad název alba Dobrodružství
koňského ducha a mrtvě narozeného dítěte
: "Když to zkouším vysvětlit, jako první
mě napadne usychající les za barákem, kde jsme bydlely. Lidé jsou dnes docela
intenzivně obklopeni smrtí, mám na mysli situaci v přírodě a vymírání zvířat.
Ale nikoho to neděsí, jako by to byla nějaká neviditelná smrt. To je docela
morbidní situace. Možná že právě ona nás přivedla k tomu obrazu, kdy duchové
bloudí paralelně s námi po světě, a protože se s nimi nebavíme, baví se a
milují mezi sebou.
" (rozhovor Netahat
s sebou moc věcí
viz Respekt 29/2007) // video Rainbowwariors

 

Reklama

89 // BEN HARPER
& THE INNOCENT CRIMINALS: Lifeline (Virgin / EMI)

ben-harper-lifeline.jpg
V téhle
muzice jakoby není absolutně žádný konflikt – ale musí být, protože je
v něčem dokonalá. Harper (*1969) hraje svoje soulrockové songy bez
zvukových excesů nebo žánrových posunů. Ale má velikou vyrovnanost, uklidňující
hlas, takovou tu předurčenost k dráze zpívajícího vypravěče. Když s kapelou
Nevinných kriminálníků dojeli poslední turné, zapíchli to v Paříži a během
pár dnů tu natočili a smíchali album. V ničem se neváže ke zvukům a
tématům roku 2007, tohle by mohlo vzniknout kdykoli. Aniž bych si ty písničky
zapamatoval, vždycky znova to na mě působí blahodárně. Leccos napovídá kádrový
dotazník: Harperův otec je Afroameričan s čerokézskými předky, maminka
ruská Židovka. Harper se nezamlouvá jenom mně: vzala si ho za muže Laura Dern. // video Fight Outta You

 

 

88 // PETR VÁŠA:
Manifesto (Black Point Music)

petr-vasa-manifesto.jpg
Petrovo
fyzické básnictví je nemedializovatelné. Když jeho vstupy prokládají televizní
Musicblok, vypadá to afektovaně a nemohoucně. Ale až tohle album uslyší lidi,
co Vášovu performanci nezažili, získají docela slušnou představu – což je na
čistý zvukový záznam úspěch. Téměř neposlouchatelné jsou tu pro mě úvodní a
závěrečné tracky: nahrávky ve studiovém tichu dávají znát, jak je pro Petrovo
básnění podstatné prostředí. Když není podnět (dění okolo) nebo adresát
(publikum), najednou to má pachuť samoúčelnosti a exhibice. Taky – aspoň se to
zdá – chybí moment improvizace a akrobat jede své dobře osahané číslo. Ale
většina alba jsou terénní nahrávky a záznamy krátkých akcí, smažených in situ: ve výtahu, v kanále, na
železničním přejezdu, uprostřed nesčetných dialogů v hospodě (ta se zvlášť
povedla). Jezdí se židlí po linoleu, což zní jako hluboká tibetská trouba (a
příznivci Einstzürzende Neubauten si vybaví, že takhle dělali Bargeld a spol.
hudbu k Faustovi). Na to, jak málo má Petr na domácí scéně
spolupracovníků, kteří by ho mohli inspirovat a táhnout nahoru, je po všech těch
letech ještě v zatraceně dobrým stavu. // Zvukový
archiv PV
//

 

87 // YOKO ONO: Yes
I'm A Witch (Astralwerks / EMI)

Yoko-Ono-Yes-Im-A-Witch.jpgJedno
z velkých témat posledního roku je pop o popu, písně o jiných písních, hudba
jako přímá reflexe jiné muziky: to jsem si nevymyslel, prostě se to rojí ve
velkém. Jako by autoři viděli, že o věc se stejně zajímají už jen ti
nejvěrnější, kteří ty narážky pochytají. (K té linii se ještě dostaneme ve
vyšších pozicích na žebři.) Alba coververzí sem patří taky – vzniká jich víc a
často oznamují něco, co bylo dosud jenom v popovém podvědomí. Třeba že
Yoko Ono, dřív pokládaná za nesnesitelný exces, je podstatná postava pro mnohé z těch,
co dnes mění podobu hudby – od Peaches a Le Tigre po Antonyho & The
Johnsons. Ustoupil rychlý vjem z provokativního vibrata a barvy hlasu a víc
se řeklo, že ty skladby, zenově prosté i avantgardní, v sobě mají velký
potenciál. Je trochu nepřípadné, že album je autorsky připsané Yoko Ono, když všechny
remixy a verze vytvořili druzí (mj. DJ Spooky, Jason Pierce ze Spiritualized,
The Flaming Lips, Cat Power). Ale přehádat její přesvědčení bude nejspíš dřina,
kterou bych taky nerad podstupoval. // Onoweb // video
a hudba
//

 

86 // HOLLY
GOLIGHTLY: You Can't Buy A Gun When You're Crying (Damaged Goods)

HollyGolightlyCD.jpg
Jsem
rád, když někdo rychle nevyvozuje obecnější závěry z toho, že mluvím
česky. Do toho kódu jsem se narodil, tak co mi zbývá. Nechci vyvozovat bůhvíco
z toho, že Holly Golightly zpívá country. Je to její kód. Mluví – tedy
zpívá – v něm o všem, bez ohledu na to, zda se to hodí do žánru. Někdy je
intimní, jindy spíš myslím na to, že má talent myslet ve formě písničky. Není
to alt.country, je to něco speciálnějšího: freak country, postcountry, garážová
gender metacountry se spády k neironickému kabaretu. // Zpěvaččino jméno je
pseudonym s pěknou historií, kdo je zvědavý, ať zapátrá! // Název alba je
prý citát platného zákona někde v USA. // Kolem písniček I Let My Daddy Do That nebo Jesus Don't Love Me je toho tolik
pěkného, že bych zapomněl zmínit: ano, je to ta, co hostuje u White Stripes a
měla písničky na soundtracku Jarmuschových Zlomených
květin
. // Holly Golightly

 

85 // GETATCHEW
MEKURIA & THE EX & GUESTS: Moa Anbessa (Terp Records)

getatchew_mekuria__the_ex.jpg
V roce
dvacátých narozenin marketingového termínu „world music" se docela silně
ozývali muzikanti z nezápadních zemí s tím, že oni přece patří do
spojitého světa, ne do separovaného regálu „etno". Holandští The Ex mají zásek
už jako objevitelé konžských Konono No.1 (co hrají i na latošní Björk). Mekuria
je etiopský saxofonista, jehož nahrávky z roku 1972 vyšly v uznávané
edici Ethiopiques. The Ex za ním letěli do Addis Abeby: našli ho a sedmdesátník
souhlasil, že bude hrát s (podobně energickými) avant-improvizátory a poprvé
v životě opustí rodnou zemi. Je z toho spojení 1/ Etiopanova
živelného, výbušného, nespoutaného hraní, které člověka úplně smete, stylem jakoby
těsně před začátkem freejazzové éry (o které Mekuria nic neví) a 2/ veselé
energie evropských hudebních anarchistů. Ne společný styl – spíš překrytí
homonym s různým původem. // recenze
na Freemusic

 

84 // KK NULL:
Fertile (Touch / Starcastic)

kknull-fertile.jpg
Jedna
z těch noisových desek, které vás nakopnou a rozvibrují a budete pak nějaký čas
říkat, že šum je přece normální hudební materiál, stačí, když to vezme do rukou
machr. Kazuyuki Kishino čili KK Null komponuje současně se systémem i jeho
chyby. Vypulírovaný zvuk má parametry krásy, navíc šum a paralelní pásmo vyšších
cinkavých frekvencí matou obraz, tohle není „temné". Proč album vychází u
Touch? Zvuk vyrůstá z terénních nahrávek: hejna divokých ptáků, stepního
požáru, „velkolepé symfonie orchestru ptáků, žab a hmyzu v mokřině za
soumraku". Při digitální čistotě a manipulaci to posluchač sám nepozná: po
prozrazení slyší, že Null si s podobností přírodního a generovaného zvuku
s chutí pohrává. // Psáno pro HIS Voice // Ukázky (Boomkat) // KK Null

 

83 // DAPHNE ORAM:
Oramics (Paradigm Discs)

daphne-oram-oramics.jpg
Proč
čím dál víc lidí zajímají výlety do prehistorie elektronické hudby? Zdá se, že
tam hledají vlivy, které celou koncepci elektronického zvuku vytvářely – a
naformátovaly tím celé generace. // David Toop v The Wire: Pracovala v BBC, nejprve během druhé světové
války jako technička záznamu, v roce 1958 pak zakládala slavný Radiophonic
Workshop (elektronické experimentální studio BBC, pozn.). Oram financovala své
studio také z krátkých elektronických skladeb pro rozhlasovou a televizní
reklamu. Motivy futurismu a strojů – roboti jako záruka volného času, přístroje
redukující práci, zázračné substance – se nenuceně odrážejí v jejích
džinglech pro spotřebiče, Lego, pračky, rozpustný čaj a limonádu Kia-Ora. Daphne
Oram je natočila mezi roky 1962
a 1966, což znamená, že téměř nepochybně poznamenaly
zvukové experimenty mojí generace: slyšeli jsme je ve věku, kdy je člověk silně
ovlivnitelný. Není nakonec celá historie experimentální hudby jen dalším
vedlejším příznakem mediální manipulace? Viz Hidden Persuaders, průlomová kniha
Vance Packarda o taktikách reklamy a marketingu z roku 1957.
//Ukázky

 

82 // SONIC YOUTH:
Daydream Nation Deluxe Edition (Geffen / Universal)

daydream_nation-russian0.jpg
Bylo
to mimo styly v roce 1988, je i teď. Kapela, která měla zásadní vliv, aniž
by se přímo navazovalo na její styl. Pražský koncert připomněl, že tahle
reedice teď vychází, rozšířená o dobrý koncertní disk (Thurston Moore: „This
song is for my good friend Andy Warhol – it´s called Silver Rocket!") a bonusy
jako beatlesovskou Within You Without You.
Na koncertě mi připadlo příhodné, že muzikantům je 49 (Moore), 51 (Lee Ranaldo)
a 54 (Kim Gordon): takový věk je naprosto nerockerský, aspoň nevzniká mýlka, že
jsou nějací rockeři. V Sovětském svaze (viz verze obalu) vyšlo album nepochybně pro pravoslavné ladění obalu. // SY

 

81 // RAMON LOPEZ:
Swinging With Doors (Leo Records)

ramon-lopez-swinging.jpg
(…) album prostě stojí na nápadu,
který jsme měli všichni jako děti: hrát na vrzavé dveře. Finský kontrabasista
(spoluhráč Cecila Taylora nebo Evana Parkera) tu rozeznívá dveře u sebe doma a
– jak jinak, ve Finsku – ve své sauně. // A děje se tu toho dost. Jsou tu dveře
Jimi Hendrix, dveře Ornette Coleman, dveře tibetský mnich. Jsou tu dveře
mňoukající, zívající a konverzující v krátkých replikách. Dveře, které
připomínají motorový člun v chodu i naboosterovanou baskytaru. Některé zvuky
jsou čisté jako hvizd, jiné se otřásají ve skuhrání z hloubi materiálu, kdy
náhle slyšíme každé vlákno dřeva. Dveře mají pozoruhodný citový potenciál:
žalostně naříkají, zděšeně úpí, animálně vrčí i troubí do útoku. Umějí být
melodické: v jednu chvíli slyším naprosto zřetelně předehru znělky seriálu Neuvěřitelná dobrodružství rodiny Smolíkovy
(trumpeta se zhoupne o kvartu dolů a zas zpátky)! // … dočíst lze na
tomto blogu.
// Ukázky

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama