Reklama
 
Blog | Pavel Klusák

100 alb roku 2007 (I)

Tak jedeme: má oblíbená hra, výroční bilance. Když z kompaktů třídíte stovku favoritů, vejdou se rozložené na stůl v obýváku? Ne, musíte pokrýt i piáno. Psáno jako samomluva, kronika pro špatnou paměť jednoho posluchače, s přihlédnutím k čtenářské veřejnosti. Do pravidel zkusme pustit alba s letošním vročením, včetně reedic a kompilací, když je důvod. Složí se sto poznámek v nějaký obraz nebo svědectví o hudbě a současnosti? To by bylo prima, ale netěšme se předčasně.

cdcover.jpg

 

 

100 // Gympl (soundtrack) (VorelFilm a ČT, volně ke stažení)

Reklama

Wichův hip-hop tu skutečně funguje
jako filmová muzika, snoubí se mi v tom trochu špinavý lo-fi produkt a
sugestivní zvuk z velkých repráků v bijáku. Titulkový song Z tvojí ¼ je ok. To, že Vorel a
spol. pověsili celý soundtrack zadarmo na web,
svědčí o tom, že jasně vědí, s čím zacházejí. (Návštěvnost filmu je dost
dobrá, věřím, že i díky tahu s downloadem.) // Deník Blesk referuje o
problémech s obsazením snowboarďáckého Mádla: "Když jsem vyslovil jeho jméno, hiphopová kapela PSH, od níž jsem
chtěl napsat muziku, mě poslala do prdele," prozradil Vorel. "Na
castingu bylo padesát herců. Ale nezvládli to, co Jirka. Jen on dokázal zahrát
opravdového hajzla."
// A paralela hip-hoperů s naivním folkovým
protestsongem, archeologicky vyhrabanou ozvěnou téhož pocitu před čtvrt
stoletím, je přesný a neotřelý moment. // Už jsem nečekal, že se Vorlovi takhle
povede film. Groteskně přešvihnutá stylizace nepřebila jádro a téma příběhu,
vlastně podobné morality jakou byl Kouř.
Čistě hudebně není Gympl nic
převratného, ale celkově je jedním z nejsvětlejších míst letošní české
popkultury. Na filmu jsme se shodli s Áronem (14), a ani nám nevadilo, že jsme
se každý smáli na jiných místech (Já: „Tágo,
zastav, fotr si tě vodečte z daní!"
On: „V dubnu se musí zasít zelený list…"). Přes všechny průběžné
nezdary se Vorel v rámci sklepovské generace neztratil: Trojan je populistický
mainstream, Šteindler je reklama, Marhoul si pořídil armádu, jen u Vorla je pořád nejisto, jestli nechystá
něco víceméně podvratného.

99 // PATRICK WOLF: The Magic Position (Loog
/ A&M / Universal)
magicposition.jpg

„Proč jedeme do
Křemže na Donaufestival? No přece na Patricka Wolfa!" pravil Michal Pěchouček. Wolf
za poslední dobu vyrostl z indiepopového freaka neurčité sexuální
orientace do velké hvězdy. Jsou v tom osmdesátá léta, britpop, disko, ale
po celou dobu, jako nějaký duch nebo postava příběhu, vpředu hrají housle. Na
začátku se vemlouvavě šeptá a zve ke sdílení intimity: Open wide / Open up now / Don´t you think it´s time? Pinokio s
warholovským sestřihem chce být otevřeně popový a přitom svobodně ulítlý.
Dekadentní odstup snivce, který ignoruje „normální" společnost, tu má jednou
infantilní, jindy homosexuální podtóny. „Je to hudba ze světa, který zná jenom
zábavu a pablesky diskokoulí, a to i v okamžiku, kdy už se vyčerpáním plazí k
poslední štaci," napsal jsem pro mGuide, ale ona je to spíš hra s touhle
stylizací. Michal Brenner ze Spermu říkal, že Patrick Wolf je podle jakýchsi
webových součtů nejpopulárnější ze všech: ideální festivalový headliner. Prý ho
poslouchají masy dvacetiletých holek. Že by emo pro nezávislé? Já ho beru jako
songwritera, který se nebojí zaplést s absolutním popem. // video The Magic Position

 

98 // TUNNG: Good
Arrows

(Full Time Hobby / PIAS)

tunng_good_arrows.jpgKytary,
elektronika, cimbál, troubení na mušle, klarinet, kalimba… Londýnští
Tunng mají pověst moc dobré živé koncertní jednotky, prý se jim podařilo
vystoupení i letos v Glastonbury. Tahle deska zdaleka není tak jasně
mimořádná jako předchozí Comments Of The Inner Chorus: tam
to byla jakási jejich verze folktroniky, letos už má člověk pocit, že poslouchá
folk. Moc dominantních kytar, podobně stavěná aranžmá, navíc přidané zvuky jsou
trochu jako ilustrace a ornamenty. Ale někdy je atmosféra úplně soundtracková,
včetně hlasů, které zezadu komentují zpívaný text. Hit Bricks zní jako updateovaní Simon & Garfunkel se ženským
backvokálem, takže jako Kings of Convenience. Samodomo kreslený obal, co hraje
všemi barvami: znamení doby, dnes už běžná věc, před pár lety úžasně odvážná staronovinka.
Pořád si myslím, že koncert by byl vřelý, milý a nasadil by nelítostnou laťku všem
přeinfatilnělým Bratrům Orffům. // Videoklip Bullets // Tunng

 

97 // KIMYA DAWSON:
Hidden Vagenda (K Records)

kimya_dawson_hidden_vagenda.jpg
K Records,
label s adresou Olympia, Washington, jsou klasikové lo-fi písničkářství, začínali
u nich Modest Mouse, odsud jsou The Blow a Maher Shalal Hash Baz. Kimya Dawson (*1972) byla dřív polovička
The Moldy Peaches, teď si natáčí doma alba na čtyřstopý magnetofon a naživo
hraje s one-man-band Angelem Spencerem, kterého si vzala a má s ním
dceru jménem Panda. Hidden Vagenda je
celá hudebně jednoduchá, melodie místy jako od Jaroslava Uhlíře, ale má to
velkou srdečnost a ubrebentěné texty skvělé. Sen, jak potkala Steva Iana
(kytaristu od Anthrax) a navzájem si vzdali hold. O návštěvě psychiatra, která
jí připadá jako příznačný vrchol dnešní masové manipulace, odmítá všechny
rozumné rady a odchází „free to go fucking crazy". Kolovrátkový „veselý" refrén,
ve kterém ženská bere dítě a odváží je pryč od otce. Některé písně jsou
evidentně zaznamenané v době, kdy donkichotské pěvkyni seděla na
hlasivkách chřipka. Rolling Stone napsal, že ta primitivnost jí ztenčuje
publikum, ale zas nechává vyznít její velký srdce. Novou Suzanne Vega jsem si vyposlechl se
zájmem, ale tady je toho mnohem víc a odvážněji, jakoby bez sebekontroly. A
vychází to. // Pořád nevím, co je to ten antifolk, ke kterému prý Kimya patří.
Zdá se mi, že to jsou lidi, kteří se neostýchají koncertovat, i když toho
formálně umějí asi tolik jako vaši sousedi. // Ha, omyl, při kterém jsem přistihl sám sebe: promoalbum, které jsem dostal od vydavatele letos, se tvářilo nově, ale je trapně staré, 2004! Co teď? Jasně: rychle vydat do konce roku 2007 soukromou reedici v nákladu pěti kusů. Napíšu Kimye o svolení. // text Viva La
Persistence

 

96 // Marie
Antoinette – Original Motion Picture Soundtrack
(Verve Forecast / Universal)

marie_antoinette.jpg
Dvojkompakt jako
skvělé rádio. Vivaldiho Concertem in G
jsem budil coby samozvaný dýdžej stanové městečko na festivalu v Karlových
Varech, polní čajovna Respektu je mi svědkem. Po Vivaldim už šli Siouxsie &
The Banshees. Psáno pro mGuide: // Když režisérka Sofia Coppola vtáhla do
spolupráce na prvním filmu francouzské Air (Smrt
panen
) a na druhém Kevina Shieldse z My Bloody Valentine (Ztraceno v překladu), bylo jasné, že
její hudební nápady a známosti se vyplatí sledovat. Pro Marii Antoinettu vzniklo minimum původní hudby, ale dvojalbová
kompilace má velký šmrnc. K historickému příběhu „celebrity své doby" znějí
novovlnné a postpunkové pecky osmdesátých let (Siouxsie & The Banshees, New
Order, Bow Wow Wow, The Cure, Adam Ant) promíchané s dnešní hudbou, která na
postpunk mnohdy navazuje (The Strokes, Aphex Twin, Squarepusher). Několik málo
barokních kusů (Vivaldi, Couperin) mezi tím zní jako spřízněné vypalovačky.
Kevin Shields dodal jen dva remixy Bow Wow Wow: i z nich je poznat, že když
náhodou hne prstem, je z toho svůdná muzika (I Want Candy). Resumé: dvojalbum jako sexy rádio s vkusem a dobrou
pamětí. // Disk má vročení 2006, výjimečně ho pouštím do seznamu, protože film
k nám přišel letos (nepochopitelně jen
Febiofest & DVD). // ukázka z filmu incl. I
Want Candy (Kevin Shields mix
)

 

corea_Fleck.jpg95 // DEE DEE BRIDGEWATER: Red Earth (Emarcy
/ Universal)

CHICK COREA A BÉLA FLECK: Enchantment
(Concord)

Stárnoucí
profesionálové, na jejichž překvapivost bych už nevsadil ani pětník – a obě
alba přitom znějí dost nepovědomě. Kladu je na stejnou příčku i proto, že obojí
letos zaznělo v Praze naživo (nepřítomen, 2x). Béla Fleck se dopouští
triku a často hraje na banjo vlastně jako na loutnu. Kombinace klavír-strunný
nástroj je jakoby divná a red_earth_dee_dee_bridgewater.jpgu Corey už nikdo moc nečeká, že bude čelit
takovémuhle typu výzvy. Ale čelí: krásná jsou místa, kde si oba nástroje jedou
každý svou strukturu, takže jakoby vnímáte dvě sítě, které jdou přes sebe. O
pražském koncertu se mluvilo jako o trochu slabém zážitku. // Šansonové a
fitzgeraldovské album Dee Dee Bridgewater byly salónní koncepty, které lze hrát
dobře najedenému publiku všech bohatých metropolí. Red Earth je taky koncept:
návrat k západoafrickému kořenu hudby. Syrovost a přesila výtečných
afrických hráčů, tady už nebyl čas na salónní doladění, strhlo ji to.

 

94 // HASWELL & HECKER: Blackest Ever
Black (Warner Classics)

haswell_hecker_black.jpg
Co se děje
s noisem? Kvete v mnoha podobách. Jednak tu je rozsáhlá
avant/undergroundová scéna dokumentovaná třeba letošními DVDs z festivalu
No Fun (Load Records). Ale pak se dějí občasné průniky do vyšších kulturních
kruhů: viz berlínské soudobé těleso Zeitkratzer a jeho akustická verze Metal
Machine Music od Lou Reeda. Warner Classics (které už u nás pro jistotu ani
nedistribuují) vydali nahrávku inspirovanou vědeckým pokusem „vytvořit
nejčernější čerň, jaká kdy na Zemi existovala". Florian Hecker (jinak Mego) a
Russell Haswell (Mego, Warp) se zmocnili systému UPIC, který vytvořil Iannis
Xenakis pro převádění grafických partitur do zvuku. Sleevenote: „Nejprve UPIC
nakrmili obrazy naší doby: erotikou, gastronomickým pornem (snímky
francouzských zákusků), geodetickou kopulí, dvojitou šroubovicí, vlakem po
bombovém útoku teroristů v Madridu, atomovým hřibem." Pak taky
praktikovali automatické kresby, jako když si čmárám během telefonování.
Později se UPIC zdokonalil pro operace v reálném čase hry. Výsledkem jsou
slyšitelné křivky, čisté dvojité dění v (dost ostře děleném) stereu. Normální
kompakt má označení DDD, tohle je DDDD: nejen digitální záznam a mix, ale už i
sám hudební nástroj byl čistě digitální… // Haswell & Hecker

 

bley-solo_in_Mondsee.jpg93 //PAUL BLEY: Solo In Mondsee (ECM / 2 HP)

Nejsnazší a
nejmelodičtější album Paula Bleye (* 1932) ze všech, co znám. Začíná úderem do
klavírního křídla, až vevnitř zaduní všechny struny. Pak už Bley sáhne na
klaviaturu. Hraje ve spojitém swingujícím rytmu, a přece nesmírně volně. Jako
by mu nešlo se soustředit, melodii najednou přeruší a okomentuje jinou hudbou,
projede kus modální stupnice nahoru dolů, odsadí tok hudby několika akordy jak
v ragtimu, i některé díry ticha jsou v tom podivně křiklavé. Album
Paula Bleye byla první ECMka, co jsem si v životě koupil. Měl jsem doma
něco na kazetách a ten label v nekritické úctě, v Paříži 1990 pak ve
slevách nalezeno Bleyovo Open, To Love
(1972). Album těžké jak blázen, nedařilo se mi ho tehdy moc poslouchat,
nefungovalo mi to v kódu lyrického jazzu ani vážné hudby. Kdybych byl tehdy
slyšel bezejmenné variace z koncertu v Mondsee, šlo by to snáz. Ale
Paul Bley je pochytal ze vzduchu až v roce 2001, rok před sedmdesátinami. Vydáno k letošním pětasedmdesátinám. // Paul Bley // z dokumentu TV Arte

 

vashti_bunyan.jpg92 // VASHTI BUNYAN: Some Things Just Stick
In Your Mind (Fat Cat
Records
)

Psáno pro týdeník A2
// V anglických hudebních časopisech bývá rubrika s názvem typu
Buried Treasure, Zapomenutý trumf nebo tak nějak. Mezi dobrou hudbou upadající
do zapomnění občas někdo upozornil i na jediné album písničkářky, jejíž křehkost
patrně souvisí s tím, že se od roku 1970 odmlčela. Ne však napořád. Na
přelomu milénia napsal této dámě jménem Vashti Bunyan začínající (dnes už
hvězdný) Devendra Banhart. Požádal ji o rozsudek nad svými písněmi, protože pro
něj představovala (díky hudbě vydané dávno a bez úspěchu) skutečnou autoritu.
Vashti procitla ze zimního spánku. Druhé album Lookaftering (2005, tedy po pětatřicetileté pauze!) lehce bojovalo
s průsvitnou jemností šedesátileté neo-debutantky, ale vrcholná písnička Here Before (o dítěti, které po světě
chodí, „jako by už tu někdy bylo") je velkolepý moment. // Před několika týdny
vyšly posbírané snímky Bunyan z let 1964-1967, album Some Things Just Stick In Your Mind. Vashti totiž překvapivě nebyla
prototyp dívky s kytarou: staral se o ni manažer Rolling Stones, pověstný
Andrew Loog Oldham, který ji vedl k hitům s velkým orchestrem za zády.
Mladičká básnířka nebyla proti, koneckonců byly to pořád její autorské písně –
s výjimkou té, kterou pro ni napsali Mick Jagger a Keith Richards (stejně
tak tehdy psali pro Marianne Faithfull, hlasem podobný, jen světáčtější typ).
Po dvou singlech se kariéra vytratila – až do aktuálního alba, návratu na
začátek příběhu. // Šedesátá léta // podcast
Fat Cat
včetně Here Before //

 

pan_asian_mujou.jpg91 // PAN-ASIAN ENSEMBLE: Mujou (Leo Records)

Pět Rusů a dvě
Japonky společně improvizují na tradiční japonské nástroje (koto, biwa,
šakuhači…), jsou tu i čínské gongy a didgeridoo. Některé skladby mají danou
strukturu jakýmisi elektronickými daty, naplňují se ale volně („nemá cenu něco přesně
určovat, při hraní pracuje aktuální akustika, domluvené věci pak znějí jinak a
nesmyslně"). Jsou tu slyšet stopy určitého dění, ale jinak je to spíš proud
momentů. Experti by možná řekli, že zúčastnění do instrumentů moc řežou,
pouštějí do toho emoce a vůbec nejsou stylově čistí. To mně je jedno. Takovouhle
hudbu bych mohl poslouchat pořád, třeba spolu se skladbami Toru Takemitsu. // Pan-Asian Ensemble

 

 

Pokračování následuje. Vpisuju do blogu novou rubriku Hudební bilance 2007, kde se objeví i anketa hudebních publicistů.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama